Bylo hezky (pokud za ,,hezky“ označíme teplotu kolem 28 stupňů, kdy já osobně nejradši zalezu za žaluzie a dopřávám si Míšu), náladu jsem také neměla nejhorší a pokud nepočítám pár drobných, mobil, klíče, knížku a litr zteplalé vody, netáhla jsem s sebou téměř nic.
V uších Láska od Nat King Colea, na sobě šortky těsně pod zadek a dlouhé triko umožňující větru, aby ovíval mé bříško těžce vypracované svaťákem, každopátečním pivečkem a každodenními nanuky do prostě úžasného tvaru stylu ,,pozor – POHOV!“. Na nose obří muší brýle, které schovají majitele před okolním světem a zároveň mu ukážou okolní svět v nových, paprsky nezkreslených, barvách.
Ve městě jsem zařídila nutné pochůzky (po obchodech s věcmi, které si nemůžu dovolit) a podle míry zaplněnosti – respektive nezaplněnosti – žaludku jsem usoudila, že je čas odebrat se na oběd. Udělám něco pro zdraví, řekla jsem si, nenastoupila do trolejbusu, který by mě dovezl skoro až před vchodové dveře, a vykročila pravou nohou vstříc tomu pohodovému nedělnímu předpoledni.
Nasadila jsem takové tempo, aby mne vznikající proud větru odrazoval zakotvit na nejbližší trolejbusové zastávce a čekat na další trolejbus, a abych zároveň stihla pozorovat okolní svět. Ne, nebudu popisovat okolní přírodu, to, jak se teplý červnový větřík opíral do korun stromů a jak mi veverky, ti malí čiperní tvorečkové, zpříjemňovaly cestu. Já si totiž užívala trochu jiných, i když také přírodních, krás. Nejeden chlapec či muž vyšel totiž přivítat nový den, a protože ten den byl nejen nový, ale i horký, vyšel si ten nejeden chlapec či muž jen tak v kraťasech.
Jako příznivec nových horkých dnů s nejedním chlapcem či mužem v kraťasech, jsem si cestu začala užívat a povzbuzená letními hity z předešlých let, které mi zrovna hrály do uší, jsem přidala do kroku a (vlny) do boků.
Dívka, pochodující vstříc slunečním paprskům, se ovšem nemůže omezit jen na vlnění boků, zvláště, když přeladí přeslazený hlas Enriqua Iglesia na latinskoamerické rytmy. Píseň Djobi Djoba vyzvala i má ramena k tanci! O to víc jsem se do ramen opřela, když jsem si vzpomněla, jaký měla úspěch minulou páteční noc.
Očekávaný sukces se dostavil i dnes. Parta dělníků, kolem níž jsem procházela, byla těmi kreacemi tak unešena, že můj taneční výkon ocenila milým a snad i pravdivým zvoláním: ,,Hezký kozy!“
Z dopoledního výletu jsem si domů tedy donesla krom klíčů, mobilu, drobných, knihy a litru zteplalé vody i úsměv na tváři... a jako bonus pár čerstvých puchýřů!